Oh Happy Day

10. ledna 2013 v 1:25 |  Jednorázovky

Začalo zkouškvé. Jde to lehce poznat. Zvyšuje se aktivita vysokoškolských blogerů. Ani já a Enny nejsme výjimkou. Obě rády vytváříme arty k povídkám (dokonce někdy raději než samotné psaní). Vždyť se na něj podívejte xD, co k tomu dodat. Člověk by na to mohl koukat celý den a nenapasat ani čárku. Ale my jsme řekly NE. Společně (sem tam) PODLE ARTU napíšeme jednorázovku. Tentokrát tvořila Enny (moooc se jí to povedlo!) a psaly jsme obě na přeskáčku. Ve výsledku je z toho kombinace červené knihovny a sci-fi (i když po pravdě... která červená knihovna není sci-fi), ale bavilo mě to. A konečně jsem něco (my) dopsala/y :D. Baby steps :D.
Happy Hunger Games!
Error. To už někdo napsal.
Tak tedy... Oh, Happy Day!


Nechat si zapnutou televizi nebyl nejlepší nápad. To mi došlo hned, jak mě probudilo až moc hlasité zpívání. K tomu mi v hlavě tancovali skřítci dupáka. Ne, nevím, proč mě napadlo tohle přirovnání. Nejspíš je na vině moje stále přítomná kocovina. A to jsem doufala, že se během noci přesune o dům dál. Zamžourala jsem na televizi.
"Whoopi buď už zticha," zamumlala jsem do polštáře. Ugh, mám vyschlo v puse. Pomalu jsem se začala zvedat z postele. I když to je hodně nadnesený výraz. Byla jsem ráda, že jsem se dokázala posadit. Promnula jsem si oči a do toho se znovu ozval ten refrén. Přísahám, že jestli ještě jednou uslyším Oh, happy day a ta obrazovka to nepřežije.
Ale přesně v tu chvíli mezi naštváním a probuzením mi došla jedna podstatná věc. Absolutně jsem si nepamatovala včerejší večer.
"No do háje!" zaúpěla jsem a rukou si pročísla vlasy. Opatrně jsem si to zamířila do koupelny, a aniž bych se koukla do zrcadla, jsem si vyčistila zuby a pokusila se odlíčit. Potřebuju kafe. Mezitím, co se ohřívala voda v konvici, vzala jsem mobil a vytočila číslo Vendy.
"Už nikdy nebudu pít," zaskuhrala jsem hned, co to zvedla. Ani chudák nestihla nic říct.
"Taky ti přeju dobré ráno," opáčila se smíchem. "Mám ti spočítat, kolikrát už jsem to slyšela?"
"Jen to ne. Myslím to vážně, Ven. Mám okno." Na druhém konci se rozhostilo ticho.
"Vendy? Ať už mi tajíš cokoliv, vysyp to!" pokusila jsem se nezpanikařit. Bože, co jsem zase provedla?
"Kupodivu to nebylo tak šílené, vzhledem k tomu, kolik si toho do sebe nalila," popíchla mě. A to si říká nejlepší kamarádka?
"Vendy!" varovala jsem ji.
"Myslím, že by sis měla promluvit s Adamem," naznačila zase neurčitě.
"Jak to myslíš? Došlo k něčemu?!" sevřel se mi žaludek. To jsem se včera opravdu rozhodla dobývat Adama? Hráblo mi. Definitivně.
"No, jde o to, jak definuješ něco..." A mně se začala točit hlava. Jen jsem si nebyla jistá, jestli je to ještě z té tequily. Představovala jsem si všemožné scénáře. Ani jeden nebyl zrovna dobrý.
"Vendy. Mluv. Hned." Z mého ledového tónu asi poznala, že tady končí sranda. I když to vlastně nebylo vtipné nikdy.
"Řekněme, že jste se sblížili," řekla opatrně. V tu chvíli mi v hlavě probleskla scéna. Já. Na parketu. Obtočená okolo toho nejnemožnějšího objektu.
"Kruci." Na tohle už radši neřekla nic. Dámy a pánové, zrovna jsem dosáhla na nejvyšší vrchol trapnosti. Není nic patetičtějšího než vyjet po svém bývalém.
"Drew, to bude v pohodě. Zavolej mu, vysvětlete si to a všechno bude jako dřív." Bohužel Vendy nevěděla všechny úsměvné detaily naší společné historie. Tohle prostě nemůže být dobře dopadnout.
"Tak děkuju, že jsi mě včera hodila domů." A ticho.
"Ven? Neříkej mi, že..."
"Byla jsem mimo a on se nabídl, co jsem měla dělat?"
"Říct ne!"
"Sama jsem musela přespat u Lily. On byl jediný při vědomí, ten večer skoro nepil." Tím mi splaskla poslední šance. Samozřejmě, že nepil. To by mi mohla zůstat aspoň špetka důstojnosti, kdyby měl ten večer aspoň trochu v oparu. Ale to ne. Já si musím ten pohár vypít až do dna. Ozval se zvonek.
"Musím končit." A zavěsila jsem. Opravdu jsem musela být totálně mimo, když mi nedošlo, kdo bude za těmi dveřmi.
Taky mě to pěkně přivrtalo na místě. Myslím, že jsem na něj 5 minut jen tupě zírala, než mi došlo, že to asi nebude zrovna to nejvhodnější chování.
"Ehm. Ahoj," dostala jsem ze sebe konečně a poodstoupila, aby mohl vejít. Následovala jsem ho do malého obýváku spojeného s kuchyní. Ach, ta jeho vůně. Hm, a je to jasný. Tequila pořád působí! Zatnula jsem ruce v pěst, abych se neprofackovala. I když kdo ví, možná byl tohle jeden dlouhý, nechutně živý sen a nějaká ta facka by mě třeba probrala?
"Musím ti říct, Drew, že holku, která by vypila víc než ty, jsem ještě nepotkal," zajiskřilo se mu v očích, když se pohodlně rozvalil v křesle.
"Nejsem si jistá, jestli to má být kompliment," zabručela jsem, ze skříňky vytáhla hrnek a naplnila ho kávou. Vděčně ji přijal. V momentě, kdy se naše prsty dotkly, mi naskočila husí kůže. Co se vlastně včera stalo?
"Ty si nic nepamatuješ?" pozvedl obočí. Spíše v pobavení.
Já to vyslovila nahlas? Zabijte mě. Okamžitě! Svalila jsem se na pohovku a obličej skryla v dlaních.
"Jak bych to řekl…"
"Asi to ani nechci slyšet," přesunula jsem prsty tak, abych na něj viděla.
"Proč si tak vyděšená?" zasmál se a já měla chuť se smát s ním. Jeho smích tak na lidi působil.
"Ty bys nebyl?!" zeptala jsem se sklíčeně. Jen pokrčil rameny.
"Nestalo se skoro nic," snažil se mě ujistit. Nebo obelstít? "Opila si se, vrhla se na mě a skoro mě nepustila domů. Pořád sis chtěla povídat. Musel jsem zapnout televizi, abych mohl vůbec do koupelny, a ty jsi mezitím usnula," upil z hrnku a propaloval mě pohledem. Musela jsem být rudá až na prdeli.
"Co přesně myslíš tím, že jsem se na tebe vrhla?" vyhnula jsem se jeho pohledu. Už tak mě to stálo všechnu odvahu.
"Hádej." Opravdu tu nikde nebyla díra, do které bych se mohla schovat?
"Ty si to užíváš!"obvinila jsem ho naštvaně.
"Divíš se mi?" Nemusela jsem se na něj ani podívat, abych poznala, že se spokojeně usmívá.
"To ses mi přišel vysmívat nebo co?"
"Ne." Tentokrát mě zaskočil jeho vážný tón. Ale už jsem byla naštvaná. Jakoby nestačilo, že hlava mě pořád bolí jako střep. Nejlepší kamarádka na baterky. A bývalý rozvalený na gauči. Pohár přetekl.
"Hele, proč já se vůbec stresuju. Stalo se. Není to nezákonné a viditelně jsem s tebou ani nespala, když si se sem dokopal hned ráno. Děkuji za odvoz, ale rychlovka za odměnu nebude." V klidu seděl dál.
"Už si skončila?"
"Cestu ven znáš." Pokusila jsem se o nekompromisní tón, ale rozhozené smysly zrovna nepřispěly k mé přesvědčivosti.
"Můžeš aspoň na chvíli přestat předstírat, že o mě nemáš zájem?"
"Koukám, že sebevědomí ti nekleslo."
"Řekněme, že mi ho včera zvedl tvůj jazyk v mé puse." Ou, zásah.
"Ach, seš hotový romantik. Připomeň mi, proč jsme se rozešli?"
"Protože ses bála, že bych mohl být ten nejlepší chlap v tvém životě?" zahejbal obočím.
"Jo, to byl určitě jeden z důvodů. Díky za připomenutí," řekla jsem ironicky. Potřebuju další kafe.
"Nechceš si dát radši panáka?" prohodil, když jsem do sebe hodila druhou dávku kávy.
"Toho mám po včerejšku dost. Zřejmě navždy," pokusila jsem se zdůraznit poslední slovo.
"Škoda, to povídání bylo hned příjemnější," neodpustil si popíchnutí. Dala jsem si ruce v bok.
"Vidíš? Tady máš další důvod rozchodu. Nebereš věci vážně. Všechno je jen žert!" práskla jsem lžičkou do dřezu a zůstala k němu zády, opírajíc se o linku, jeden hluboký nádech a výdech za druhým.
"Je fakt, že hodně věcí beru na lehkou váhu," přiznal a donutil mě tak se na něj otočit. "Možná i ty, které bych neměl. Náš vztah ale nebyl jednou z nich," zahleděl se mi do očí a čekal na reakci. Skousla jsem si ret. Ať jde do háje!
"Ty musíš být fakt nadrženej a mimo, jestli si myslíš, že mě těmahle řečičkama ukecáš. Tohle není argentinská telenovela a já nejsem žádná pipina," vyprskla jsem naštvaně. To už ho trochu dopálilo.
"Já vím, že nejsi. A byl jsem idiot, když jsem si jedinou přiměřeně normální holku nechal proklouznout mezi prsty." Nevěděla jsem, jestli se mám urazit nebo ne.
"Víš, že komplimenty ti OPRAVDU moc nejdou?" To už zase nasadil ten svůj škleb.
"Ty si myslíš, že žertuju, ale kombinace hezká a ne blbá je vzácnější než diamanty. Jen mi to došlo trochu pozdě." Propalovala jsem ho pohledem.
"A kde si přišel na to, že mě tohle byť jen trochu zajímá?"
"Vždyť jsem už říkal, že včerejší rozhovor byl zajímavý."
"Očividně ne tolik, abych si ho pamatovala." To ho zabolelo. Ten smutný psí pohled jsem znala až moc dobře.
"Když myslíš." A zvednul se k odchodu.
Nevím proč, ale měla jsem chuť si rvát vlasy. Teda. Věděla jsem jistě proč.
"Adame!" pokusila jsem se ho zastavit mezi otevřenými dveřmi. S otázkou v očích čekal, co bude dál. "Tohle byl další důvod k rozchodu," zamumlala jsem. "Začneme po sobě házet sarkastickými poznámkami a místo, abychom jsme se jim smáli…" rozmáchla jsem zoufale pažemi.
"Neříkala jsi před chvílí, že nesnášíš, když si ze všeho dělám legraci?" neodpustil si, ale alespoň za sebou zavřel ty dveře.
"No, měl by ses naučit to trochu ovládat," začala jsem popotahovat lem jeho trička. Čemu jsem se vlastně bránila? On mě evidentně zpátky chtěl a já jeho taky, co si budeme nalhávat. Včerejšek byl toho důkazem.
"Pokud ovládneš své alkoholické sklony," zazubil se nevinně.
"Auč!" ozvala jsem se uraženě a bouchla ho do ramene. Naše pohledy se střetly a my se rozesmáli.
"Proč že jsme se to rozešli?" zeptal se, když jsme se uklidnili.
"Nemám tušení," konečně jsem mu obmotala paže kolem krku a políbila ho. V televizi zrovna začali opakovat Oh, happy day.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama