GO || 7. kapitola

13. ledna 2013 v 22:06 |  Game's on
A máme tu další kapitolu GO!
Volejte sláva...
A tři dny se radujte :D.







"Pověz mi o něm, Nino. Cokoliv. Začni maličkostmi."
Tušila jsem, že na tohle téma brzy přijde řeč, ale i přesto mě na to nic nedokázalo připravit. Vstala jsem, a co nejklidněji jsem se snažila přejít k otevřenému oknu. Zhluboka jsem se nadechla a nechala svou mysl zabloudit do vzpomínek, kolem nichž jsem se už pár měsíců snažila vystavět vysokou zeď.
"Vždycky, když se smál, jiskřilo se mu v očích," smutně jsem se pousmála. "A když byl nervózní, nebo přede mnou něco tajil, prohrabával si vlasy vzadu na krku," nevědomky jsem zvedla ruku, abych ho napodobila. Ihned se mi vybavil jeho tajný plán na narozeninový piknik. To jsem to jeho gesto vídala pravidelně a bláhově si myslela, že je to důvod k žárlení. Zdálo se to tak dávno… V krku mi začal růst knedlík. Silou vůle jsem potlačila slzy. Už jich bylo dost.
"Jak jste se poznali?" podala mi sklenici s vodou a já ji s díky přijala.
"Vlastně jsme se znali dost dlouho. Byli jsme spolužáci. Jestli ale myslíte to, jak došlo k tomu, že jsme se dali dohromady… Dlouhý příběh," snažila jsem se vykroutit z nevyhnutelného.
"Mám ráda dlouhé příběhy," počkala, až se k ní otočím čelem a povzbudivě se usmála. Opět jsem se zahleděla z okna.
"Jednou po škole na mě čekal u auta," začala jsem vyprávět.

Čínský bůh srandy si řekl, že dneska je dobrý den pro zničení mých zbylých nervů. A chtěl to udělat stylově. Vždyť je to přece bůh. Protože proč jinak by člověk, do kterého jsem se zamilovala, když postával u mého auta... znáte to. Nádherný, vysoký blonďák nervózně popochází okolo vašeho forda, aby vám řekl, že jste krásná a rád by s vámi šel do kina. Neznáte? Možná buďte rádi - vždyť víte, jak jsem dopadla.
Proč by jinak stál na tom samém místě (skoro ve stejném oblečení - džíny a košile jsou evergreen šatníku dospívajících), i když měl stát někde jinde... A vy si najednou nemůžete setřást pocit, že to možná stálo za to. I když ho nenávidíte. I když vám zlomil srdce. Protože byl součástí vás samotné. Ale povím vám jedno malé tajemství, rány se nehojí. To se jen říká, aby naivní ženy mohly uchlácholit svou mysl. A básníci měli o čem psát. Ale to, co vám bije uvnitř hrudníku, se nedá jen tak ošálit. Zkoušela jsem to.
Přesně tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem ho tam uviděla. Zase. Vzpomínky na jeho nesmělý úsměv. Což byste u kapitána volejbalového týmu a tajné lásky většiny dívčí populace na téhle škole, zrovna nečekali. Nezůstal nesmělý dlouho. Nakonec si mě získal spíš sarkastickými poznámkami (a stejným filmovým vkusem).
V ten moment si mě všimnul. Žádná nesmělost. Jen čistá bolest. Tu padrť, co mi zůstala místo srdce, jsem obrnila. A přiblížila se rozhovoru, kterého jsem se už dlouho bála. "Ahoj, Joshi." Zamrkal při zvuku svého jména. Věděla jsem, že čekal spíš svoje příjmení. Neubránila jsem se lehce posměšnému úsměvu.
"Ne, tvoje jméno jsem nezapomněla. I když jsem několikrát chtěla..."
"Nino, je mi to..."
"Líto? Já vím." Zarazil se.
"Cože?" Nejspíš čekal trochu jiný průběh, ale já to chtěla mít co nejrychleji za sebou.
"Trvalo mi dlouho, než jsem se na celou věc dokázala podívat nezaujatě. Pokud se mi to kdy v plné míře vůbec povedlo. To je ale vedlejší. Přemýšlela jsem, proč si mi to udělal. Co jsem ti udělala. A pak mi to došlo... nic. Neudělala jsem ti nic. Takže žádný logický důvod pro tebe existovat nemohl." Než jsem se nadála, už jsem na tváři cítila své slzy. Nechtěla jsem brečet. A už vůbec ne před ním. To nic neměnilo na tom, že jsem si nemohla pomoct.
"Nino,..." Dál se nedostal. Nedovolila jsem mu to.
"Vůbec na mě nemluv. Dneska jsem se s tebou sešla, abych ti mohla něco říct." Všimla jsem si, že se nadechoval k odpovědi, ale pak si to rozmyslel. Zvláštně se na mě podíval.
"Co jsi mi chtěla říct?" Pod jeho přímým pohledem jsem si připadala neuvěřitelně zranitelná. Jakoby byl jediný, kdo mě může srazit na kolena. Což je dost možná i pravda. V jeho očích jsem viděla lítost. A touhu. Teď už mě ale nesmělo nic zviklat. Ani tak vám tu nebudu nic nalhávat, milovala jsem ho pořád. To mi došlo hned ráno, když jsem ho uviděla. Ale před rokem jsem si něco slíbila a teď je čas to dodržet. Takže jsem k němu přistoupila ještě o něco blíž. A ztišila hlas. Stejně se mi třásl.
"Vím, že to nebyl tvůj nápad. Ale přestože to nebyl tvůj nápad, ti nemůžu odpustit. Protože ve výsledku si mě zradil stejně jako oni. A věř mi, zaplatíte za to." Ztvrdly mu rysy a bouřkové oči se mu zaleskly zlostí.
"To je varování?"
"Spíš upozornění," řekla jsem skoro bez dechu. Stál blízko. Až moc blízko. Cítila jsem jeho vodu po holení. A zrychlil se mi tep. Pousmál se. Měl mě přečtenou. Opřel ruku o auto za mnou a naklonil se nade mě. Neměla jsem kam utéct.
"Vím, že mě teď nenávidíš. Udělal jsem chybu, za kterou jsem připraven i zaplatit. Jediné, čeho nejsem ochotný ani schopný se vzdát... jsi ty. Takže do mě klidně kopej. Nadávej mi. Ale pak se ke mně vrať." V tu chvíli jsem to málem vzdala. Srdce mi bušilo o stěnu hrudního koše (velice romantické, já vím) jako splašené a motala se mi hlava. Chyběl už jen kousek a moje odhodlání se odstěhovalo do vedlejšího státu. Pak jsem si ale vzpomněla na to, jak zničená jsem byla. A že nebojuju jen za sebe. Odvrátila jsem od něj. A pak ho odstrčila. Než jsem ale nastoupila do auta, znovu jsem se na něj podívala. Stejně jako tehdy mi tělem projel elektrický proud a já si uvědomila, že mu dlužím odpověď. Když už nic jiného.
"Víš, co je nejhorší? Kdybys mi tohle řekl loni, odpustila bych ti. Nic jiného jsem totiž nechtěla, Joshi. Teď už je ale pozdě, protože nejde jen o tebe a o mě. Ztratils mě."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama