GO || 5. kapitola

5. října 2012 v 19:33 |  Game's on
Lol, vůůůbec nejsem na tom příběhu závislá. Vůbec.
Nina jeprostě hrdinka podle mého gusta a moc dobře se mi píše :D.
Snad se ještě líp čte :P. Huh, kdybyste věděli, co všechno plánujeme... :D.
Enjoooy!






"Kdy mi došlo, že se něco stalo a já nebyla jako obvykle někdo, koho to nemuselo zajímat, ale přímo příčinou?" ujistila jsem se, zda chápu otázku doktorky správně a zamyšleně jsem se zahleděla z okna. Věděla jsem to přesně. Pamatovala jsem si až do posledního detailu pohledy všech, okolo nichž jsem i jen prošla.
"Jak se na mě všichni koukali. Jako bych byla ten nejposlednější člověk na světě, který by tam měl být. Cítila jsem se jako nějaký exemplář v muzeu. Ale v tom špatném slova smyslu. Cítila jsem se jako exemplář, který se nepodílel na žádném úžasném vynálezu, ale naopak se zasloužil o něco katastrofického. Jako atomová bomba," dořekla jsem zahořkle. Dokonce i teď, několik měsíců poté, mi z toho naskočila husí kůže.
"Zoufale jsem se to ráno snažila najít Ashley, abych byla v obraze. Byla jsem tak bláhová. Proč už mi tehdy nedošlo, že to, co bude následovat, by si snad nikdo za rámeček nedal?" Další můj výkřik do tmy, který Millerová jako vždy ocenila soucitným výrazem a stiskem mé ruky. Že by na důkaz toho, jak moc jsem statečná, že to kvůli ní musím prožívat znovu? Teda… ne, že bych se tím neužírala i v momentě, kdy jsem byla sama, ale jde o ten princip, chápete ne?
"Setkala ses pak s Ashley? Byla to ona, kdo ti řekl, co se vlastně děje?" chtěla vědět víc. Uchechtla jsem se.
"Narazila jsem na ni u skříněk. Nebyla sama," šeptla jsem. Pokud jsem do té doby ani nepomyslela na to, kdo za tím vším - ať už to bylo cokoliv - mohl být, tam mi to tak nějak docvaklo. Obzvláště, když celá ta obrovská chodba utichla a Ashley, s nezvykle arogantním úsměvem a pomocí Logana, postrčila před sebe Joshe.
"Nikdy nezapomenu na ten pocit zrady," řeknu doktorce po chvíli a zapudím z mysli jeho zoufalý výraz a beznaděj. Ne však ten klaustrofobický pocit, jímž na mě okolní zdi začaly působit…
Zvonění. Rajská hudba pro většinu šimpanzů sedících okolo mě. Už se nemohli dočkat, až začnou posilovat svoje společenské ego na chodbě. Nic proti. Letos mám podobný cíl. Jenže já věděla, že to tentokrát nebudu mít tak jednoduché. Hned, jak jsem se zvedla, uslyšela jsem někoho volat mé jméno. Na to jsem byla připravená, už před koncem hodiny jsem si všechny věci naskládala do tašky a teď jen rychle vyrazila pryč. Na co jsem nebyla připravená, byla jeho ruka, co mě chytla ještě mezi dveřmi. Naštvaně jsem se otočila.
"Máš nějaký problém, Blaku?" Trochu ho to zaskočilo, tak jsem jeho momentu zaváhání využila, vytrhnula se mu a začala si to štrádovat pryč. Nenechal se tak jednoduše odradit. Dohnal mě u skříňky. Ale já se na něj odmítala byť jen podívat.
"Musíme si promluvit."
"Nemáme o čem."
"Já myslím, že ano."
"Pochybuju, že vůbec NĚKDY myslíš."
"Nino..."
"Ano, tak se jmenuju. Ale pro tebe jen Wilsonová. A jestli mě omluvíš, čeká mě fyzika a ty teď zrovna narušuješ moje osobní pole. Sbohem." To už nevydržel, postavil se přede mě a chytil mě za ramena. Pořád jsem odmítala se na něj podívat, ale v tom případě mi zbývalo jen pozorovat ty obličeje okolo. Značně zvědavé, protože jsme dělali dobré divadlo. A to jsem si nemohla dovolit. Naše pohledy se střetly. Nic neříkal, jen mi propaloval díru do duše.
"Fajn, přestaň dělat scénu. Počkej na mě před školou. Tam to skončíme." Pustil mě a já už se neohlédla.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama