GO || 4. kapitola

20. září 2012 v 20:22
And here we go again...
Další kapitola je na na světě a čeká na vaše nadšené reakce :D.
Jinak nás s Enny obě čeká nástup do školy,
ale to nám NEzabrání v dalším zběsilém tvoření.
Enjoy.




¨
"… a pak jí spadla i ta sukně. Nebavila se se mnou celý týden," dovyprávěla jsem Millerové se smíchem jednu z historek a pak znovu zvážněla. Stalo by se něco jinak, kdybychom se tehdy nezačaly bavit vůbec? Nebo by si vymysleli něco ještě pikantnějšího?
"Jak mi to mohlo uniknout?" šeptla jsem jen. A i když to bylo úplně mimo dnešní téma, pochopila, na co narážím.
"Jsou věci, které někdy ani vidět nechceme, i kdyby nám bily přímo do očí." Přikývla jsem. Možná to byla pravda. Možná jsem se jen nechala unášet na té vlně spokojenosti a pocitu bezpečí. Budu vůbec schopná ještě něco takového zažít? Dovolím si to?
"Dneska už dost smutnění. Pověz mi, přemýšlela jsi o tom? Už víš, jak chceš, aby působil tvůj návrat?" snažila se najít téma, které by odvedlo mé myšlenky. Místo toho ve mně rozdmýchala skoro uhasínající jiskru. Ano. Přemýšlela jsem o tom. Probírala to ze všech stran. Představovala si, jak se kdo bude tvářit. Na rtech se mi usadil sebevědomý úsměv.
"Velkolepě. Můj návrat bude velkolepý."
Sluníčko mi zasvítilo do očí a já musela několikrát zamrkat. Aniž bych se musela koukat, ucítila jsem na sobě najednou pohled všech ve třídě. Asi pět vteřin jim trvalo, než mě poznali. Pak začal šílený rámus, jak se nikdo neobtěžoval šeptat. Ale nic z toho jsem nevnímala, protože jsem uslyšela své jméno. A ten hlas bych poznala kdekoliv. I když bych si za to nejraději nafackovala. Nemusela jsem ho ani hledat. Pořád si sedá na to samé místo. Některé věci se nemění. A některé jsou zase nenávratně pryč. Viděla jsem, jak se postavil v lavici a váhal, jestli má za mnou jít. Nikdy jsem ho nezažila tak nerozhodného. Nikdo si ho naštěstí nevšiml, protože si mě všichni prohlíželi jako nové zvířátko v ZOO. Jen já. Chvíli, která se mi zdála jako věčnost, jsme si koukali do očí. Odvrátil pohled jako první. To pro mě byl impulz. Rty se mi roztáhly ještě do širšího úsměvu, když jsem přešla ke katedře, abych se pozdravila s učitelem. Tehdy patřil k mým oblíbeným. To, co vyučoval, opravdu ovládal a dokázal stejné nadšení pro věc přenést i na ostatní. Což je co říct, když většina lidí dějepis nemusí.
"Profesore McBaine," potřásla jsem si s ním rukou.
"Ah, slečna Wilsonová, jaké překvapení. Kolegyně si o vašem případném návratu už něco šeptaly, ale vidět vás na vlastní oči je přeci jen něco jiného! Jsem rád, že jste zpět," dobrácky mu zajiskřilo v očích a já z toho měla pocit, že tu mám minimálně jednoho dalšího spojence. I když už skoro v důchodu.
"Taky vás ráda vidím, profesore," odvětila jsem upřímně. "Tohle mám předat," prohrábla jsem se v tašce a předala mu osnovy, dle nichž jsem se učila uplynulý rok. Jen si je zběžně prolétl.
"O přestávce si to prohlédnu a v příští hodině se popřípadě domluvíme, jestli bude potřeba něco dohnat," mrkl na mě a vložil si složku do svého kufříku. Vzala jsem to jako pokyn k usazení se. Jakmile jsem se otočila čelem zpět ke třídě, všichni utichli. Uchechtla jsem se sama pro sebe. Bylo to, jako bych v ruce měla ovladač k jejich hlasitosti. Líbilo se mi to. S přehledem jsem se rozhlédla po celé místnosti, abych zjistila, kde jsou volná místa. K mému štěstí nikde v blízkosti Ashley nebo Joshe. Nepatrně jsem si oddechla a zamířila do rohu blízko okna.
Spolu se začátkem přednášky jsem se snažila zaměřit na probíranou látku, abych nemusela myslet na všechno, co mě vlastně čeká. Jak minuty postupně ubíhaly, nervozita mě začala obklopovat víc a víc. Jak to udělat, abych s ním nepřišla do kontaktu? Teda minimálně dnes. Bude stačit to, že umím celkem rychle běhat? Prolétl mi hlavou nápad. Hned jsem ho však zavrhla. Byla jsem ráda, že na těch podpatcích dokážu stát, natož běhat...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama