GO || 2. kapitola

6. srpna 2012 v 10:00 |  Game's on
A máme tu další kapitolu k našemu příběhu :D. Sice Bolta rychlostí nejspíš nepřekonáme, ale nasadily jsme svižné tempo ;).
Opět zachováváme tradici kratší kapitoly, tak uvidíme, jak budeme pokračovat dál.
Tak hurá na Deeringskou střední xD!






"Ráda bych, abys mi teď pověděla o lidech, na něž máš hezké vzpomínky."
Ou jé, dnešní téma bude krásné a já budu určitě výřečná. Nemůžeme začít z toho druhého konce? To bych jí vyjmenovala osob víc, než si dokáže zapamatovat. Zachmuřím se.
"Nino, přemýšlej. A neházej je všechny do jednoho pytle." Naklonila hlavu a čekala.
"O to nejde. Je špatné, když mám dobré vzpomínky i na ty, kteří - uhm," zarazila jsem se. V tu chvíli mi došlo, že vlastně ani nevím, kdo všechno se na mém zničení podílel. Když bych obvolala některé lidi v seznamu, vysmáli by se mi také, jak stupidní a naivní jsem byla? Chtělo se mi popadnout tašku a odejít.
"Pokud tě k nim nepojí jen to zlé, bude mnohem jednodušší to všechno nechat být," řekla klidně, ale mnohem tišeji než obvykle. Vytušila, že mám zaječí úmysly? Nedivila bych se.
"Nicméně mé zadání zůstává stejné. Chci alespoň jedno jméno. Pro dnešek," stála si na svém. Povzdychla jsem si a snažila se potlačit ty ne moc příjemné obrazy, jež se mi začaly honit hlavou.
"Jedno jméno tu je…"
A vítejte u dalšího dílu seriálu "Nina a její křížová výprava".
V minulé epizodě jste se mohli dozvědět, že už jsem zpět ze svého ozdravného pobytu a s novou (duševní) silou se vrhám do školy. Pokud jde o sílu fyzickou… řekněme, že ta možná bude pokulhávat. Opravdu nechápu, jak můžou ty holky vydržet na tak vysokých podpatcích klidně celý týden. Co týden. Celý život.
"Vydrž, holka. Zatni zuby," připomenu sama sobě a narovnám se, abych tak dosáhla ještě větších výšin, než doteď. Mít strach z výšek, asi jsem v háji a svůj plán si můžu strčit… No, však vy víte kam.
"Nino?" ozve se za mnou udiveně, až skoro v neuvěření. Nasadím svůj nacvičený úsměv, který se však změní v ten opravdový, když se otočím a spatřím onu osobu. Ano, je to ten člověk, jehož jméno jsem dala doktorce.
"Ahoj, Suzie." V tu chvíli jsem byla vděčná za málo uvěřitelné náhody (které se dějí častěji, než by si člověk zprvu myslel), protože tahle drobnější blondýnka byla jediný člověk, kterého jsem tady ráda viděla.
"Já... málem bych tě nepoznala. Bez toho zakymácení na těch botech teda určitě ne." Pousmála se. Věděla jsem, že ta poznámka měla odlehčit atmosféru, ale na to by bylo zapotřebí většího kalibru. Poznala to na mně. Uměla to.
"Jsem ráda, že jsi zpátky." Další pokus o prolomení ledů. Tentokrát už jsem se ani já neubránila dalšímu úsměvu.
"To budeš asi jediná. I když pár lidí se za mnou určitě otočí." Všimla jsem si, že nemá daleko k pláči. Věděla jsem, že obě myslíme na to samé.
"Nino, je mi to moc líto, kdybych to tušila..."
"Ty za nic nemůžeš. A sourozence si člověk nevybírá." Poslední větu jsem spíš zašeptala. Jaká ironie osudu, že se mou kamarádkou stane sestra mého největšího nepřítele? Teda v té době byl více než přátelský. Ale odmítala jsem, abych kvůli němu přišla i o ni. Nejspíš ta sezení vážně k něčemu byla. Millerová by na mě byla pyšná. Nejspíš.
"Sejdeme se po škole, viď?" položila mi ruku na paži. Chtěla se přesvědčit, že jsem skutečná nebo mě ujistit, že je pořád se mnou a můžu s ní počítat? Já s ní bezpochyby počítala. Vlastně se mi tím přiznáním trochu ulevilo. Další pohyb koutků nahoru.
"Pokud mě nebudeš mít dost z přestávek." Drcla jsem do ní. Zasmála se. Pak jí však pohled sklouzl kamsi za mě a smích jí zmrzl na rtech. Ou.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama